Období husitských válek (1. pol. 15. století), zejména válečnictví té doby, je tradičně spjato se dvěma fenomény. Vozovou hradbou a polním dělostřelectvem. Ačkoliv ani to, ani ono, nebylo tehdy již žádnou novinkou, způsoby a míra rozšíření obou těchto taktických prvků proslavila husitská vojska nejen po celé střední Evropě. V této době je možno vysledovat počátky českého puškařského a dělostřeleckého řemesla - ještě o 400 let později budou čeští kanonýři považováni za elitu rakouské monarchie.

Na tuto tradici se snaží navázat i naše skupina. Palné zbraně byly za oněch časů používány k zesílení obranných postavení na hradbách, baštách, ale též v mezerách vozové hradby. Od Sudoměře až po Lipany zahajovaly výstřely z píšťal, hákovnic či tarasnic boj. Byl to čas, kdy se dělostřelectvo nalézalo ještě v prvopočátcích. Kamenné i železné koule, řetězy či jen hrsti hřebíků vypálené proti útočícímu nepříteli kosily obyčejné knechty stejně dobře jako urozené rytíře. Mnohdy však měl větší účinek spíše ohlušující rachot, dým a oheň, který plašil koně a děsil nezkušené zbrojnoše. Věc však měla i odvrácenou stranu mince. Tehdy nekvalitní palné zbraně byly nepřesné a poruchové, navíc nebylo výjimkou, pokud se hlaveň při výstřelu roztrhla a přinesla tak zkázu vlastní posádce.

V současné době disponujeme třemi píšťalami, což byla nejlehčí tehdejší zbraň ráže cca 12 mm, těžší kalibr je zastoupen tzv. hákovnicí ráže 24/18 mm, ke které tradičně náleží "taras s berlú a děrú" - tedy masivní pavéza se speciálním úchytem pro hákovnici. Nejtěžším kalibrem, který máme - 50 mm, je tzv. tarasnice, lehké polní dělo používané například k vyplnění mezer mezi vozy.